Ladislav Špaček: Pan Etiketa je životní role

Bývalý mluvčí prezidenta republiky Václava Havla a autor řady publikací i pořadů o společenském chování Ladislav Špaček nyní napsal novou knihu. Je o více než deseti letech, která strávil po boku prezidenta. Přeje si, aby lidé po přečtení knihy viděli ve Václavu Havlovi člověka z masa a kostí, který měl smysl pro humor a České republice vypěstoval ve světě reputaci a přízeň.

Jak vznikla vaše poslední kniha o Václavu Havlovi?

Když jsem odcházel z Hradu, tak jsem se zařekl, že nikdy žádné paměti nenapíšu. Kdybych je napsat chtěl, udělám to hned. Ne deset let poté, kdy jsem zapomněl i to málo, co jsem si ještě pamatoval. Ale až ten smuteční týden po úmrtí Václava Havla, kdy hned první den večer stály po republice na náměstích lidé a zapalovali svíčky, kdy za rakví Václava Havla kráčelo deset tisíc lidí se mi otevřel oči. Pochopil jsem, že lidé ho opravdu milovali a měli by ho poznat lépe, než měli příležitost z televizního a novinového zpravodajství.

Jsou to jen vaše vzpomínky?

Ano. Kdo jiný by měl toto svědectví podat, než člověk, který s ním těch deset let prožil. Na  začátku ledna jsem si sedl a tu knihu napsal. Trvalo mi to přesně tři týdny. Přestože jsem nad ní vykouřil mnoho cigaret a vypil mnoho vína, psala se mi neuvěřitelně lehce. Myslel jsem, že budu obtížně vyhrabávat a dolovat z paměti různé příhody a vzpomínky. Když jsem však prožil tu atmosféru smutečního týdne, kdy Václav Havel byl všude v médiích a okolo nás, objevovaly se mi v mysli další a další vzpomínky a já najednou zjistil, že mám problém tu knihu ukončit. Kniha měla být menšího formátu a útlejší. Tak aby si ji mohl přečíst úplně každý.

Co nového se v knize dozvíme o bývalém prezidentovi?  

Spoustu nového. Lidé o něm vědí jen zkreslené věci z médií. Poznat ho na základě příběhů, které se v knížce objevují, bude pro čtenáře velmi objevné. O spoustě věcí v knize jsem nikdy nemluvil. Až nyní jsem se pokusil přiblížit život na Hradě, na cestách, Olgu a Dagmar a celé období deseti prezidentkých let velmi otevřeně široké veřejnosti.

Četla knihu Dagmar Havlová?   Nevím. Dostala jeden z prvních výtisků od nakladatelství, ale text jsem s ní nekonzultoval. Je to moje autorské dílo a já se radil jen se svým svědomím.  

O knihu je velký zájem. Je to právě tím, že je o bývalém prezidentovi?  

Ano, spíš než kvalitě knihy bych velký zájem o dílo přičítal právě zájmu o Václava Havla. Vzpomínka na něj je stále hodně živá.

Žijete v Praze, ale často jste vidět i v Brně. Co za těmito cestami na jih Moravy stojí?

V Brně jsem i čtyřikrát do měsíce. Mám tu většinou přednášky o etiketě pro špičkové manažery různých firem a úřadů. To je dnes moje práce. V Brně a v jeho okolí jsem proto velmi často a navíc jižní Moravu mám rád. Je to příjemný kout země, pohodový kraj, všichni lidé tam jsou milí a usměvaví. To se v Praze hned tak nevidí.

Lidé vás mají spojeného s etiketou. Nevadí vám to?  

Ne. Je to součást mojí práce a životní role. Jsem rád, že lidé ve mně vidí člověka, který etiketě obětoval celý svůj dosavadní život, že mě takto vnímají. Guth-Jarkovský byl také osobnost, ne jeho knihy.  

Provinil jste se někdy proti etiketě?  

Samozřejmě. Náhodným faux pas se nevyhnu ani já. Například nedávno jsem nešikovně vzal u stolu skleničku a džus vylil na sebe. Určité společenské způsoby ale mám v sobě zakořeněny. Nikdy ně například neuvidíte v teplácích. Ani doma. Vůbec je nemám v šatníku. Nesportuji a doma chodím v pohodlných kalhotách.  

Jak se cítíte jako spisovatel?  

Je to tvrdá práce, kterou lidé nevidí. Vidí až výsledek a usměvavého autora na besedě. Ale tu dřivu, kdy autor musí pročíst informace k tématu, zpracovat je a pak nad textem stráví dlouhé noci, neznají. Přízeň veřejnosti a recenze jsou jen třešnička na dortu, který je ale pracně vytvořený. Většina knih, když nejsou o Václavu Havlovi, se totiž za tři týdny nenapíše.