Michal Isteník: S Edou bych se asi nekamarádil

Velká část lidí Vás zná díky seriálu Most! Vaše postava Edy byla jednou z nejoblíbenějších. Bylo natáčení podobně zábavné jako samotný seriál?

Ano, bylo. Honza Prušinovský má ohromný čich na skladbu herců tak, aby jim to spolu fungovalo před kamerou i mimo. Navázali jsme tam během těch čtyř měsíců přátelské vztahy a vídáme se dodnes. Navíc se podařilo dobře seskládat nejen herce, ale vůbec celý štáb. Nepamatuji si žádný konflikt, který by mou vzpomínku nějak kalil…

Vy se od Edy hodně lišíte. Jak se Vám hrála role, která Vám není vůbec podobná?

Takhle se nad tím nedá přemýšlet. V herectví se potkáváte z devadesáti procent s charaktery a postavami, které se od vás liší. Když podstatu charakteru objevíte, oblékáte si jí pak znovu a znovu podobně jako kostým.

Máte s Edou něco společného?

To asi ani ne. Jsem opravdu úplně jiný člověk než Eda.    

Kamarádil byste se s ním?

Přemýšlel jsem nad tím už před natáčením. Asi nekamarádil, ale ne proto, že bych si myslel, že to je špatný člověk. On je ve skrytu velmi citlivý a hodný chlap, ale těch slupek a masek má na sobě opravdu hodně… Neměl bych dost trpělivosti prokousat se k jeho skutečnému já. A myslím, že by o to ani nestál… J

Stává se Vám pořád, že na Vás lidé na ulici volají „Edo“?

Zaplať pánbůh stále méně. Už je to nějaká doba a do povědomí lidí už jsem se dostal i jinou prací, takže i když mě lidi poznávají a zdraví stále víc a víc, už jsou zdvořilejší a oslovují mě třeba i mým skutečným jménem. Ale během vysílání a pár měsíců po něm jsem nemohl ani na ulici nebo do restaurace, abych neslyšel „Edo, vole, drž úhel“ a podobně. Nebylo mi to příjemné.

Před nedávnem vyšel nový seriál, ve kterém hrajete. Jedná se o špionážní drama Bez vědomí, které se odehrává těsně před pádem komunistického režimu. To je velký skok od komediálního Mostu! Jak se vám hrálo v tomto mnohdy až depresivním seriálu?

Já jsem nesmírně rád, že jsem dostal tuhle příležitost. Sice dost úzkostlivě malým rolím tajili scénáře, takže jsem znal jen synopse jednotlivých dílů, ale i tak jsem byl nadšený. Navíc spolupráce s Ivanem Zachariášem si moc vážím a doufám, že nebyla poslední. Ještě jsem výsledek neviděl, ale ze všech stran slyším jen chválu.

Seriál vyšel symbolicky 17. listopadu. V roce 1989 Vám bylo 6 let. Pamatujete si na revoluci?

Když to prasklo, byl v Českém Brodě v nemocnici se spálou a na to opravdu nemám hezké vzpomínky… Jinak si pamatuji hlavně to, jak jsme sledovali v televizi s maminkou záběry z demonstrací a hledali tatínka.

Jak vzpomínáte na své dětství? Četla jsem, že jste býval třídním šaškem.

Asi ano. Vždycky jsem si rád na někoho hrál… Měl jsem nádherné dětství. Hodně jsme jezdili s rodiči pod stan, s prarodiči na výlety, hodně jsme pobývali u dědy a babičky na chalupě v Jižních Čechách, hrál jsem závodně fotbal i hokej. Pořád jsme byli s kamarády venku, v lese… Prostě krásné dětství na malém městě.

K divadlu jste se dostal náhodou. Jak jste řekl, hrával jste fotbal, ale kvůli zranění jste toho musel nechat. Dramatickým kroužkem jste vyplnil volný čas. Chytlo vás herectví hned?

Nechci, aby to znělo nějak fatálně, ale jakmile jsem poprvé vstoupil do dramatického kroužku, věděl jsem, že tohle bude vášeň na celý život. A i když je to někdy strašně únavné a člověk má pocit, že už nikdy nebude mít opravdu volno, přesto mě ta vášeň neopouští a doufám, že ani neopustí…

Také to, že jste se dostal do Brna, byla vlastně náhoda. Řeknete nám, jak to bylo?

Úplně jednoduše. Toužil jsem po studiu herectví a jelikož jsem vyrůstal ve středních Čechách, hlásil jsem se dvakrát na DAMU. Bez úspěchu. Zkusil jsem tedy štěstí na JAMU a ono to hned napoprvé vyšlo. Měl jsem velkou kliku. Brno je skvělé město. Jsem tu doma!

Co máte na Brnu nejraději?

Od chvíle, kdy jsem sem přišel, jsem nikdy neuvažoval nad tím, že bych měl někdy odejít… Jak jsem řekl, Brno je můj domov. Zbožňuji to tady. Je to velkoměsto a přitom vesnice, miluju Brňáky, je tu velmi dobrá atmosféra, to město má neuvěřitelný sebeironický smysl pro humor, což je nádhera. A služby? Gastronomie? Nedám na Brno dopustit.

Stal jste se také stálým členem Městského divadla, kde jste prošel mnohými rolemi. Je nějaká, která se Vám vryla hluboko do paměti?

Těch rolí, které se vám vryjí do paměti, je hrozně moc. Nerad bych pro jednu na druhou zapomněl, to by nebylo spravedlivé. Ale jsou dva tituly, na které rád a hodně vzpomínám, protože to podle mého názoru byly výjimečné inscenace, které se ale díky své náročnosti nesetkaly s takovým ohlasem, jaký by si podle mě zasloužily. Byly to Síla zvyku od Thomase Bernharda a Všemocný pan Krott od Martina Walasera. Obě režírovala Hana Burešová. Užíval jsem si každou vteřinu na jevišti.

V roce 2014 jste za roli Čičikova ve hře Mrtvé duše dostal Thalii. Co to pro Vás tehdy znamenalo? Změnilo to Vaši kariéru nějak?

Myslím, že mi to možná pootevřelo nějaká dvířka, která bývala předtím zavřená. Ale v zásadě vám to kariéru neovlivní. Divadelní ceny nejsou obecně vnímány tak prestižně jako televizní nebo filmové. Nechci ale, aby to vyznělo nevděčně. Ceny Thálie i Ceny Aldréda Radoka si opravdu velmi vážím a jsem na ně pyšný.

V jakých rolích Vás mohou nyní diváci vidět?

Právě teď probíhá v Městském divadle v Brně generálka na inscenaci Pro nic za nic, je to povedená fraška z pera Johana Nepomuka Nestroye, kde hraji bohatého vídeňského hoteliéra Myšičku. Je to krása. Jsem jen pět minut na začátku a deset na konci. Takže to s Petrem Štěpánem rozjedeme, pak ostatní hodinu a půl dřou a my si přijdeme slíznout smetanu. J Ale her na repertoáru mám opravdu hodně, a to jak v BURNATEATRu, tak v Městském divadle Brno. Nejčastěji teď hraju Lakomce nebo Osmyčky a 39 stupňů nebo Parchanta v klobouku, ale celkem budu mít těch her na repertoáru nějakých 15, to nechci vyjmenovávat.

Máte toho opravdu hodně. Stíháte si užívat brněnské Vánoce? Například na vánočních trzích?

Přiznám se, že jsem tam alespoň na jeden svařák prakticky denně. Brno a Olomouc mají nejkrásnější trhy v republice.  

Děkuji za rozhovor a přeji veselé Vánoce!