Adam Ondra: Na skále je nejnebezpečnější rutina

 Kdy a jak jste se dostal k lezení?

Jsem z lezecké rodiny. Rodiče mě už od mala brali do skal, kde jsem si hrál a sledoval je. Brzy jsem samozřejmě chtěl začít lézt taky, takže jsem je otravoval, dokud mi nepořídili lezecký úvazek a nepřivázali mě na lano.

Čím vás lezení pohltilo?

Když jsem jel na své první závody, skončil jsem třetí, vyhrál pohár a vystavil si ho v pokoji na poličku. Pak jsem chtěl těch pohárů samozřejmě víc. Takže nejprve to byla cílevědomost. Někdy v osmi letech jsem si pak uvědomil, že mě nebaví jen závody, ale i skály a ten způsob života. Lezec tráví spoustu času v přírodě, hodně cestuje a dostane se do zajímavých míst.

Co je to volné lezení?

Volné lezení je, když používáte jen to, co skála či stěna nabízí. Nechytáte se karabin a lana. Ty slouží jen jako jištění.

Jste několikanásobný mistr světa, vytvořil jste vlastní obtížnost 9c, vylezl v rekordním čase Dawn Wall. Který z úspěchů je pro vás nejcennější?

Tady bych jen upřesnil, že jsem nevytvořil vlastní obtížnost. Byl jsem jen první, který 9c vylezl, což je úspěch, kterého si doposud cením nejvíc.

Co při každém takovém úspěchu cítíte?

Pokaždé je to trošku jiné. Většinou si zařvu štěstím. Ale třeba v případě Silence byly emoce tak silné, že jsem ze sebe nedovedl vypravit ani hlásku. Byla to chvíle naprostého klidu a ticha, kdy jsem nevěděl, co se stalo a jak se to stalo. Proto jsem cestu pojmenoval Silence (ang. Ticho, pozn. red).

Jak vypadala příprava projektu Dawn Wall?

Popravdě jsem se nijak specifi cky nepřipravoval. Spíše jsem zúročil celoživotní lezecké zkušenosti. Lezl jsem po celém světě a všemožných površích. To se ukázalo na Dawn Wallu jako klíčové. Společně s precizní prací nohou a trpělivostí.

A Silence?

Tady jde právě o sportovní lezení, kde cesta má 45 metrů. Spoustu času jsem trávil v Norsku zkoušením samotné trasy. Kdybych to sečetl, vyjde to na 14 až 15 týdnů v průběhu dvou letních sezon. Doma jsem se pak snažil simulovat ty nejtěžší úseky a trénovat na nich.

Na El Capitan jste lezl osm dní. Co vše jste musel mít s sebou?

Na kladkách jsme tahali závěsné postele, spacáky, vařič, hrnce, spoustu vody. Většinu jsme měli předpřipravenou z předchozích cvičných výstupů. Další věci pak v průběhu finálního výstupu tahal můj parťák Pavel Blažek. Za to mu chci hodně poděkovat.

Jak se na laně člověk vypořádává s každodenními nezbytnostmi? Například toaletou.

Velká se vykonává do pytlíku, který si s sebou nesete a pak jej vyhodíte v kempu. Jinak fungujeme jako každý. Jen na závěsné posteli.

Jak to máte s motivací?

Jsou dny, kdy je menší a kdy větší, ale obecně lezení miluji natolik, že s ní problém nemám. I když trénuji hodně a tvrdě, v drtivé většině případů jdu na stěnu s chutí a s tím, že to dělám hlavně pro sebe. Zranění i syndrom vyhoření se mi vyhýbají, takže myšlenky, že bych s lezením seknul, jsem nikdy neměl.

Šlo vám při lezení někdy o život?

O život jde asi pokaždé, když se navážete na lano. Je třeba používat hlavu a dodržovat základní metodické věci. Nejnebezpečnější situace nastane, když se lezení stane rutinou.

Jaká je finanční náročnost tohoto sportu?

Záleží, co chcete dělat. Na umělé stěně potřebujete lezečky (lezecké boty, pozn. red.), pytlík s magnéziem, popřípadě sedák a lano. S expedicemi do hor je to samozřejmě jiné. Často spíme pod skálou nebo na parkovištích v autech, takže největší položka je benzín. Ale i to beru jako součást lezeckého života.

Pocházíte z Brna, kde jste několikrát zvítězil v anketě o nejlepšího sportovce. Jak toto ocenění vnímáte?

Vážím si toho. Nejde však jen o mě. Je to ocenění pro celý sport, protože málokdo by před pár lety tipoval, že by anketu o sportovce Brna či Jihomoravského kraje mohl vyhrát nějaký lezec. Dnes už se lezení všeobecně uznává a je i na olympiádě.

Poznávají vás v Brně lidé na ulici?

Občas ano. Někdy je to příjemné, ale i anonymita má své klady.

Jakou radu byste dal začínajícím lezcům?

Musí je to opravdu bavit. To zaprvé. Pak bych doporučil zaměřovat se především na správnou techniku, protože když na to půjdou hlavně silově, mohou s ní mít velké problémy.

Jaké projekty plánujete do budoucna?

Příští rok v srpnu bude olympiáda Tokiu. Do té doby jsou všechny mé plány závodní. Lezení tam navíc bude mít specifickou podobu, kde se dohromady míchá lezení na obtížnost, rychlost i bouldering, tudíž se připravuji hodně komplexně. Po olympiádě se chci vrátit do skal a lákaly by mě i nějaké vyšší kopce, kterým jsem se zatím vyhýbal.

Děkuji za rozhovor